Dopis k 15. narozeninám mému synkovi Tobiášovi. Mě takový dopis od maminky chybí a ráda bych si něco podobného od ní přečetla. I když mě milovala, nevím, co uvnitř prožívala, jak cítila a už se to nikdy nedozvím. Umřela.
Milý Tobiáši,
Dneska je ti 15 let a já píšu tento dopis. Vím, že si ho přečteš dneska, ale ráda bych, aby jsi si ho přečetl i za 15 let, ve svých 30 letech a podíval se zpátky po svém životě. V tu dobu budeš mít před sebou ještě minimálně dalších 30 let aktivního a pracovního života. A třeba také jednou, až tu nebudu… A také pokaždé, když si budeš myslet, že život je divný, budeš prožívat křivdy a odrážet útoky nepřátel.
Víš, že se zabývám japonskou kaligrafií a k dnešnímu dni mě napadl jeden citát, který jsem ti napsala tuší - Principem cesty je být přirozený. Prosím, buď na své cestě životem vždy přirozený. A pravdivý.
Samozřejmě ti také přeju hodně štěstí, zdraví, lásky, ať se ti daří ve škole, máš hodně kamarádů, ať tě nikdo nezlobí… no prostě všechno, co se v takový den přeje. Ale když se teď ohlédnu zpátky po svém životě, být přirozený a být sám sebou není vůbec samozřejmé. Všichni okolo pořád něco chtějí. Já sama se dlouho učila být přirozená. Ve škole jsem byla hodná holčička, snažila se vyhovět rodičům i učitelům. Krásné známky, žádné zlobení, vlastně jsem se bála o cokoli si říct, projevit, co chci. Bála jsem se říct, že bych chtěla zkusit jinou sušenku, že chci časopis, bála jsem se ve škole přihlásit, i když jsem to věděla. Nikoho jsem nechtěla zklamat. Co kdyby se jim nelíbilo mé přání? Co kdybych se jim nelíbila já? Jenže jsem to nakonec vlastně vůbec nebyla já. Byla jsem jen souhrn představ jiných lidí. Ač mě milovali, nevěděli nic o mém prožívání a o mém vnitřním životě. Slyšeli jen slova, nikoli ty tiché touhy být sama sebou a být přijatá taková, jaká opravdu jsem.. A možná to v té době jinak nešlo.
Tobiáši, ty jsi autista a máš Aspergerův syndrom. I když ti lidé budou tvrdit něco jiného, věř mi, že je to dar. Jsi můj velký učitel. Díky tobě jsem si srovnala hodnoty v životě. Vím, co je důležité a také jsem daleko trpělivější. Myslím, že jsi také učitel lidí okolo tebe. Ať chtějí nebo ne, musí přemýšlet o významu svých slov. A slova jsou mocná zbraň.
Chci, aby jsi věděl, že
- Jsi pro mě nejdůležitější člověk na světě. Máš celé moje srdce a kdyby to bylo potřeba, dala bych ti všechny orgány.
- Změnil jsi mi život a nikdy bych to neměnila. Prostě tohle děti obvykle svým rodičům dělají.
- To, co se ti někdy nelíbí, že říkám, tomu se říká výchova. Prej je to pro tvé dobro. Taky si to myslím. Pochopíš to ale, až budeš mít své děti.
- Líbí se mi, když ti září oči. Pro tvé štěstí udělám možné i nemožné. A objednám nahoře i pár zázraků.
- Někdy pochybuju o výběru tvého otce, ale jinak bys to přece nebyl ty. Nechápu, že tě nechce ani vidět. I z toho udělej výhodu a buď do života silnější.
- Vždycky uvidíš svět jinýma očima než druzí lidé, ale ber to jako výhodu. Vidíš to, co druzí nikoli. A můžeš tak objevit nepoznané.
- Udržuj harmonii. Ve všem. Mezi učení (prací) a zábavou, mezi kulturou a sportem, mezi hmotnými a nehmotnými věcmi.
- Nikdy na ničem nelpi. Stejně je nakonec všechno jinak než jsi si plánoval.
- Co nejvíc se raduj. I z maličkostí. A hledej krásu všude kolem.
- Když ti byly 3 roky a ve školce někdo slavil narozeniny, vždy jsi mu přál, ať se má jako ve filmu. Nikdo nechápal. Jen já věděla, jak to myslíš. Ve filmu je přeci možné vše a každému jsi přál to, co on zrovna chce. Ber svůj život jako film, kde jsi ty sám hlavním hrdinou. Buď však i režisérem a sám si vybírej, jak, kde a kdy bude tvůj život a film probíhat.
- Jsi můj anděl a máš duši anděla. Až budeš mít pocit, že jsi spadl na dno, vzpomeň si, že andělé mají přece křídla. Odraz se a můžeš zase letět vzhůru.
- Všechno nakonec dobře dopadne.
Miluju tě a děkuju, že jsi si mě vybral za maminku.
Tvoje Maminka
